Zdroj: Přednáška na koferenci KKTS, autor Zbyněk Pospíchal Quantcom, a.s.

„RFC neboli Request for Comments jsou v podstatě standardy, podle kterých fungují počítačové sítě, zdaleka nejsou jediné, ale jedny z nejdůležitějších,“ vysvětluje Zbyněk Pospíchal, Network Architect společnosti Quantcom. „Občas vycházejí takové, které nejsou míněny vážně, spíše humorně, ale často jsou hluboce pravdivé,“ dodává.

A právě to je případ legendárního dokumentu RFC 1925 z roku 1996, který popisuje základní pravdy o tvorbě sítí – s určitou nadsázkou, avšak představuje obstojné shrnutí pravidel, která se dají aplikovat nejen v síťařině, ale například i v elektrikařině či elektrotechnice. Je sepsán poměrně jednoduchou formou, a tak jeho principy pochopí každý technicky vzdělaný uživatel.

Každý projekt je třeba promyslet

Tak například pravda o tom, že prasata dokáží poměrně slušně létat, vyvineme-li dostatečný tlak. To ovšem nutně nemusí být zrovna dobrý nápad, protože je těžké předvídat, kde přistanou, a sedět pod nimi při přeletu by mohlo být nebezpečné. „Dá se říci, že ať už k jakékoli věci přiděláme dostatečně výkonný proudový motor a budeme ho krmit palivem, dosáhneme toho, že se ta věc vznese do vzduchu,“ uvádí Pospíchal.

„Musíme ale myslet na to, že ten projekt tady není pro následujících 50 milisekund nebo pro následujících 10 dní, ale že pravděpodobně bude mít nějaké nároky a nějaké potřeby dlouho do budoucna a musí být nějakým způsobem udržitelný, ať už ekonomicky, ať už organizačně, ať už personálním zabezpečením,“ doplňuje. Myšlenka je tedy taková, že není příliš vhodné pouštět se do projektů jen proto, že je to možné, a nepřemýšlet hlouběji o možných důsledcích.

Prostředků je vždy zapotřebí více

Ve většině případů podobně špatný nápad pak popisuje i tvrzení, že je vždy možné spojit více samostatných problémů do jednoho komplexního, vzájemně závislého řešení. „Můžeme mít kladivo, které bude zároveň fungovat jako CD přehrávač a případně jako vařič kafe, nicméně pak se s ním úplně dobře nebudou zatloukat hřebíky, ani vařit to kafe,“ říká Pospíchal.

Stejně jako kapacita dostupných jednoduchých řešení je dle RFC 1925 i kapacita prostředků, kterých je bez ohledu na jejich typ vždy zapotřebí více, než je očekáváno. Americký podnikatel a spoluzakladatel společnosti Microsoft Bill Gates se kdysi údajně nechal slyšet, že 640 kilobytů paměti by mělo stačit každému, jenže velmi záhy se ukázalo, že to není pravda. „Dojdou vám peníze, dojdou vám lidi, dojde vám čas, dojde vám kapacita routovacích tabulek v nějakých čipech, které mají routovat, dojde vám kapacita pro filtrování,“ podotýká Pospíchal. Na základě vlastní zkušenosti dodává, že každý problém vždy zabere delší dobu, než se zdá, že by zabrat měl.

Dobře, rychle, levně

Dobu jeho řešení, jak vyplývá z další síťové pravdy, totiž mimo jiné ovlivňuje i to, že žádné řešení nemůže splňovat všechna kritéria z trojice „dobře, rychle levně“, dosažitelná je nanejvýše kombinace libovolných dvou z nich. Vezměme například takový router, který funguje rychle a je levný – třetího kritéria nedosáhne, neboť už do něj nebude možné naimplementovat požadované funkce. „Budete mít dáno, jak velká může být maximálně routovací tabulka, jak velká mohou být případná filtrovací pravidla, a tak dále,“ nastiňuje Pospíchal. 

Dobrý a levný router pak zase dle jeho slov nebude fungovat rychle. Třetí variantou je zařízení, které bude pracovat dobře a rychle. „Můžete si navrhnout vlastní zákaznický integrovaný obvod, který se o ten routing bude starat, tam si pak samozřejmě můžete naimplementovat úplně cokoliv chcete, bude to rychlé, bude to funkčně bohaté, ale zase to nebude levné,“ upozorňuje Pospíchal. Z porovnání všech tří variant tedy plyne, že každé řešení, které budeme v dané situaci implementovat, bude mít nějakou nevýhodu.

Rychlost světla nelze uspěchat

Hned dvě pravdy se pak ukrývají v tvrzení, že bez ohledu na vyvíjenou snahu a bez ohledu na priority nelze zvýšit rychlost světla. Ta první je doslovná a pojí se s praktickou zkušeností. „Setkal jsem se opakovaně se zákazníky, kteří reklamovali například latence 100 milisekund do USA a nechtěli přijmout vysvětlení dané tím, že to světlo skutečně potřebuje nějakou dobu na to, aby doletělo tím optickým kabelem přes oceán tam a zase zpátky. Byli ochotni se hádat, že to tak není,“ uvádí Pospíchal. Doplňuje, že rychlost přenosu dat je v reálu vždy pomalejší, jelikož je ovlivněna indexem lomu na optických kabelech, zpomalením na zařízeních a dalšími faktory.

Druhá pravda je pak spíše obrazná. Každý projekt potřebuje dostatek času na to, aby dozrál ­– nátlakem nedosáhneme toho, že ho zrychlíme, ale naopak toho, že se bude vyvíjet pomaleji, jelikož některé věci se jednoduše urychlit nedají. „Máte-li síťového inženýra, který řeší nějaký aktuální problém, můžete si být jisti tím, že pokud mu budete volat nebo za ním chodit každých deset minut a ptát se ho, jak to vypadá, bude to vyřešené výrazně později než když mu, lidově řečeno, dáte pokoj,“ uzavírá s úsměvem Zbyněk Pospíchal.